Šikana, kyberšikana a mobbing část 1

1.   Úvod

Nepříznivé psychologické a sociální jevy, mezi které můžeme řadit šikanu, kyberšikanu, mobbing, pomluvy, domácí násilí a další podobné jevy, mají svůj původ v lidské agresivitě, motivu moci a boje.

Každý živočišný druh, člověka nevyjímaje, je vybaven základním pudem agresivity. Je to pud, který nám umožňuje vést neustálý boj o přežití vlastní i naší rodiny. Janata (1997) definuje agresivitu takto: Agresivitu chápeme v širším smyslu jako cílevědomé jednání, jímž chceme něčeho dosáhnout. Z tohoto hlediska je veškeré lidské jednání víceméně agresivní, i když je to jen částečně zjevné.[1]

Z. Martínek vidí agresi a agresivitu takto: "Agrese (z lat. Aggressio) – výpad,útok – jednání, jímž se projevuje násilí vůči některému objektu, nebo nepřátelství a útočnost s výrazným záměrem ublížit. Je to projev agresivity v chování jedince. Agresivita (z lat. Aggressivus) – útočnost, postoj nebo vnitřní pohotovost k agresi. V širším slova smyslu se takto označuje schopnost organismu mobilizovat síly k zápasu o dosažení nějakého cíle a schopnost vzdorovat těžkostem. Je to do jisté míry charakteristický znak osobnosti jedince.[2]"

M. Vágnerová popisuje užitečné a přijatelné formy agrese: "Socializovaná varianta, která respektuje daná společenská pravidla, je označována jako asertivita. Je to schopnost prosazovat a realizovat vlastní cíle, které mohou být i z objektivního hlediska přijatelné, nebo dokonce žádoucí[3].

Agresivita je všudypřítomná v celé živočišné říši. Dravci a predátoři se živí lovem svých obětí, v hierarchicky organizovaných smečkách a stádech probíhá nepřetržitý boj o moc a postavení ve skupině. Lidé od nepaměti válčí o nejrůznější aktiva – o území, o zdroje, nebo o prosazení podle nich jediného správného náboženství či světonázoru.

Z výše uvedeného vyplývá, že agresivita není jen negativní. Bez určité míry správně zacílené agresivity by se život – a tím spíše jakýkoliv pokrok - zcela zastavil. Problém nastává tehdy, pokud agresivita přesáhne užitečnou a společensky přijatelnou míru a člověk, stát či národ začnou prosazovat své zájmy a cíle bez jakýchkoliv ohledů na své blízké či vzdálenější okolí.

S agresivitou těsně souvisí i boj o moc. Boj o moc je, stejně jako agresivita, starý jako lidstvo samo. Moc ve smyslu sociálním je dovednost či schopnost jedné osoby vyvolat zamýšlené účinky na chování nebo emoce osoby jiné.

Pohádky, mýty a náboženství překypují mocenskými motivy. Pocit moci a její výkon patří mezi nejslastnější zážitky člověka. Ale mít moc je nejenom příjemné, moc znamená i lepší podmínky pro přežití vlastní, nebo zajištění rodiny mocnějšího jedince.

Motiv moci je nadřazen motivu vlastnictví. Je velmi skrývaný. Hlavní cíl mocenské struktury je udržet a pokud možno posílit mocenské postavení, což nikdo nepřizná a své jednání odůvodňuje společensky nezávadnými motivy: pracovními nebo služebními povinnostmi, snahou o prosazení práva a pořádku, obranou náboženských hodnot, úsilím o společenskou spravedlnost apod.

V této práci se budu zabývat negativními sociálními jevy souvisejícími s agresivitou a bojem o postavení a moc v socializovaných skupinách – ve školních kolektivech a na pracovištích.