Vaclavjanousek | Šikanování, kyberšikana a mobbing - 14. část

Závěr

Šikanování, kyberšikana, mobbing a další negativní sociální jevy jsou velmi závažnou poruchou mezilidských vztahů, negativně ovlivňující všechny zúčastněné. Největší dopady mají samozřejmě na oběti tohoto agresivního jednání, nicméně negativně ovlivňují i aktivní aktéry, kteří berou tento způsob boje a prosazování svých zájmů za normální. Tyto jevy mají dopad i na zdánlivě nezúčastněné jedince, na nichž se nemůže neodrazit negativní atmosféra a celkový stres vyvolaný tímto jednáním. I tito nezúčastnění jedinci žijí v napětí a ve stresu z toho, že podobné jednání může postihnout i je samotné a že takové jednání je zcela běžné a normální. Negativní dopady pocítí rovněž i samotná organizace, v jejímž rámci k těmto jevům dochází.

Z analýzy dynamiky šikanování a mobbingu, jakož i z předložených kazuistik vyplývá jednoznačně, že šikanováním ve všech podobách jsou nejvíce ohroženi jednici nějakým způsobem oslabení, potřební, vymykající se běžným sociálním normám, osamělí, přecitlivělí apod. Aktéry šikanování bývají naopak jedinci silní, odvážní, agresivní a se sníženým povědomím o tom, co je správné a co ne. Mezi spíše pasivní aktéry šikanování můžeme řadit jedince ze "šedé zóny," tj. takové jedince, kteří sami nemají aktivní zájem někomu ubližovat a prosazovat se tak ne jeho úkor, nicméně se z nejrůznějších důvodů obávají jít proti proudu.

Odolnost proti šikanování a mobbingu závisí jednak na psychické síle postiženého jedince, kdy tvrdší typy mají nespornou výhodu (ale takoví lidé se zpravidla nestávají terčem šikany), jednak na tom, zda mají v životě k dispozici "Plán B," který jim umožní se dalšímu šikanování vyhnout, například možnost podat v práci výpověď a zvládnout určité období bez příjmu.

Rovněž je velmi důležité, aby nezúčastnění jedinci nezůstávali lhostejní a snažili se dopady šikany na své bližní jednak zmírnit, jednak aby svým zásadním nesouhlasem pomáhali vytvářet atmosféru, která nebude rozvoji podobného jednání příznivá. Bohužel, mezi běžnou populací stále převažuje názor, že šikanování je jen nafouklá bublina, že o nic nejde, že jde o škádlení, legraci nebo běžné konflikty, jakých je všude plno. Šikanu bagatelizují i učitelé a ředitelé škol, kteří by z titulu své profese měli být o těchto jevech poučeni a měli by znát alespoň základní postupy jejich řešení, nicméně je jednodušší tvářit se, že se vlastně nic neděje a doufat, že se vše nějak vyřeší a urovná, jak se to stalo například v případu Julie Moravcové z Liberce, kdy částečnou vinu na její smrti má i její třídní učitel a ředitel školy.

V této souvislosti je dobré, že se o šikanování, kyberšikaně a mobbingu začalo více psát i hovořit. Je zřejmé, že tato práce není ani zdaleka u konce, že je třeba povědomí o těchto negativních sociálních jevech stále šířit a informovat odbornou i laickou veřejnost.

Byl bych rád, kdyby k tomuto cíli přispěla svoji troškou i tato práce.