Šikanování, kyberšikana a mobbing - 7. část

21. srpen 2024 | 15.23 |
blog › 
Šikanování, kyberšikana a mobbing - 7. část

2.6 Zvládání šikany

Z výše uvedené teorie i příběhu Julie Moravcové vyplývá, že přestože se o šikaně hodně hovoří i píše, učitelé i vedení školy si s ní často neví rady, její existenci popírá a snaží se ji všemožně bagatelizovat. Je zřejmé, že abychom mohli šikanu alespoň částečně zvládat a zabránit jejím nejhorším výstřelkům (úplně to nepůjde nikdy), musíme si nejprve existenci šikany připustit. Poté je třeba, abychom se v rolích učitelů či rodičů snažili stanovit, zda v naší třídě šikana probíhá, či zda je dítě šikanováno.

Jakmile si připustíme, že šikana existuje, můžeme s velkou pravděpodobností usuzovat na její výskyt podle následujícího výčtu přímých či nepřímých příznaků:

Nepřímé (varovné) znaky šikanování mohou být např.:

  • Žák je o přestávkách často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády.
  • Při týmových sportech bývá jedinec volen do mužstva mezi posledními.

0pt">O přestávkách vyhledává blízkost učitelů.

  • Má-li žák promluvit před třídou, je nejistý, ustrašený.
  • Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.
  • Stává se uzavřeným.
  • Jeho školní prospěch se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje.
  • Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
  • Zašpiněný nebo poškozený oděv.
  • Stále postrádá nějaké své věci.
  • Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo používá nepravděpodobné výmluvy.
  • Mění svoji pravidelnou cestu do školy a ze školy.
  • Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole.
  • Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.
    (Zejména je třeba věnovat pozornost mladším žákům nově zařazeným do třídy, neboť přizpůsobovací konflikty nejsou vzácností!)[1]
  •  Příznaky šikanování:

    • Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi.
    • Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod.
    • Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.
    • Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno při bedlivější pozornosti pozorovat strach. Ztráta chuti k jídlu.
    • Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či odvoz autem.
    • Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).
    • Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. "Nechte mě!"
    • Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.
    • Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad, zmínky o možné sebevraždě. Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.
    • Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze.
    • Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
    • Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům.
    • Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma. Své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.)
    • Dítě se vyhýbá docházce do školy.
    • Dítě se zdržuje doma víc, než mělo ve zvyku[2].

    Přímé znaky šikanování mohou být např.:

    • Posměšné poznámky na adresu žáka, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet. Rozhodujícím kritériem je, do jaké míry je daný žák konkrétní přezdívkou nebo "legrací" zranitelný.
    • Kritika žáka, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným, nebo pohrdavým tónem.
    • Nátlak na žáka, aby dával věcné nebo peněžní dary šikanujícímu nebo za něj platil.
    • Příkazy, které žák dostává od jiných spolužáků, zejména pronášené panovačným tónem, a skutečnost, že se jim podřizuje.
    • Nátlak na žáka k vykonávání nemorálních až trestných činů či k spoluúčasti na nich.
    • Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí.
    • Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout[3].

    Odhalení šikany bývá někdy velmi obtížné i pro zkušeného pedagoga. Nejzávažnější negativní roli při jejím zjišťování hraje strach, a to nejen strach obětí, ale i pachatelů a dalších účastníků. Strach vytváří obvykle prostředí "solidarity" agresorů i postižených.

    Pro vyšetřování šikany lze doporučit strategii prováděnou v těchto pěti krocích:

    1. Rozhovor s těmi, kteří na šikanování upozornili a s obětmi.

    2. Nalezení vhodných svědků.

    3. Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky (nikoli však konfrontace obětí a agresorů).

    4. Zajištění ochrany obětem.

    5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi.

    Při výbuchu brutálního skupinového násilí vůči oběti, t. zv."školního lynčování" je nutný následující postup:

    1. Překonání šoku pedagoga a bezprostřední záchrana oběti.

    2. Domluva pedagogů na spolupráci a postupu vyšetřování.

    3. Zabránění domluvě agresorů na křivé výpovědi.

    4. Pokračující pomoc a podpora oběti.

    5. Nahlášení policii.

    6. Vlastní vyšetřování.

    Účastní-li se šikanování většina problémové skupiny, nebo jsou-li normy agresorů skupinou akceptovány, doporučuje se, aby šetření vedl odborník-specialista na problematiku šikanování (z pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče, diagnostického ústavu, krizového centra apod.)[4]



    [1] http://www.nicm.cz/sikana-charakteristika

    [2] http://www.nicm.cz/sikana-charakteristika

    [3] http://www.nicm.cz/sikana-charakteristika

    [4]Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy  k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a  školských zařízení. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Věstník  MŠMT č. 1/2001. Čj.:  28 275/2000-22

    Zpět na hlavní stranu blogu

    Komentáře

     zatím nebyl vložen žádný komentář