Vaclavjanousek | Obrana České republiky - jak dál?

Obranyschopnost Československa respektive České republiky po roce 1989 se značně transformovala. V roce 1989 Československá lidová armáda disponovala zhruba 200 000 vojáky v činné službě, několika miliony záložníků prošlých vojenskou službou, 4 500 tanky, zhruba 400 bojovými letadly, bojovými raketami a dalším vybavením. Patřila k nejsilnějším armádám v Evropě. Během posledních třiceti let obranyschopnost Československa, respektive České republiky, jako jeho nástupnického státu, v absolutních ukazatelích neustále klesala (ke snížení váhy státu v dané souvislosti logicky přispělo i rozdělení Československa v roce 1993). V současné době Armáda České republiky uvádí zhruba 20 000 příslušníků, kvůli zrušení povinné vojenské služby značně prořídly i zestárly zálohy. Těžká technika je značně zredukována, výjimkou není ani její dlouhodobý pronájem. Podobně dopadla i civilní obrana (civilní ochrana, ochrana obyvatelstva), která se rovněž silně restrukturalizovala a transformovala.

Koncepce udržování stálých tlakově odolných objektů jakož i podzemních zdravotnických zařízení se označuje za překonanou. Země se orientuje na alianční součinnost, která však může být při reálné a zásadnější zátěžové situaci vystavena značné zkoušce.

K tomuto vývoji došlo pod vlivem euforie z konce studené války, kdy se v euroatlantickém prostoru prosazovala vize Francise Fukuyamy o konci dějin. Převládlo přesvědčení, že nyní již žádné nebezpečí nehrozí, že definitivně zvítězila koncepce liberální demokracie a že svět se bude nadále řídit těmito principy a zákony volného trhu. Tuto ideologii propagoval zejména americký spisovatel a filozof Francis Fukuyama, který ve své knize "Konec dějin a poslední člověk" předpověděl, že vítězství liberální demokracie a volného trhu je definitivní tečkou za dějinami. Na armádu i na civilní ochranu se začalo pohlížet jako na pozůstatek překonaných pohledů na svět. Z těchto institucí se staly "Popelky" v podstatě (nejenom) v celé západní i střední Evropě.

Tento přístup k armádě i ochraně obyvatelstva se ukázal být jako velmi krátkozraký. Svět se v posledních třiceti letech nestal bezpečným místem, jak o něm snil Francis Fukuyama. Došlo k masivní proliferaci zbraní hromadného ničení. Jadernou zbraň získaly po roce 1989 další státy – v roce 1998 Pákistán a v roce 2005 Korejská lidová demokratická republika. Po skončení afghánské války vznikla z tehdejších afghánských mudžaheddínů radikální islamistická organizace Al Kaida, která provedla celou řadu spektakulárních teroristických útoků. Na Al Kaidu navázal Islámský stát se svojí vlastní teroristickou kampaní v Evropě a svojí nemilosrdnou vládou na územích Sýrie a Iráku, která okupoval v letech 2013 až 2017. V roce 2011 proběhlo v arabských státech tzv. Arabské jaro, jehož výsledkem byl rozvrat v rámci několika do té doby poměrně stabilních autoritativních sekulárních států a jejich propad do chaosua občanských válek. V posledním desetiletí dochází k masovým přesunům obyvatelstva z chudých a často válčících zemí Afriky i Asie, s obtížně slučitelnou kulturním "backgroundem", především do Evropy, ale i do jiných částí světa, přičemž těchto migračních vln často využívají nepřátelsky naladění teroristé.

Klid nenastal ani mezi bývalými aktéry studené války. Po určitém uvolnění v 90. letech XX. století začalo opět růst napětí mezi Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou na jedné straně a euroatlantickými státy na straně druhé, jehož intenzita po událostech na Ukrajině od roku 2014 a zejména po zahájení "Speciální vojenské operace" připomíná dobu studené války. Klidu nepřidává ani současné napětí a pohraniční šarvátky na řecko-turecké hranici.

Území České republiky přitom leží na křižovatce Evropy a je v hledáčku zájmů mnoha významných i méně významných hráčů mezinárodní politiky.

Za těchto okolností se jeví nutnost přijetí účinné obranné strategie jako nanejvýš naléhavé. Vzhledem k velké finanční náročnosti znovuvybudování klasické (vševojskové) armády, jakož i vzhledem k omezeným lidským i územním kapacitám země a z toho vyplývající omezené účinnosti obrany státu klasickými prostředky, vyvstává nutnost zajistit obranyschopnost České republiky prostředky asymetrickými, účinnými a přitom finančně dostupnými. Z tohoto pohledu se jeví jako velmi zajímavé pokroky na poli zbraní se směrovanou energií, stejně jako i možnosti vojenského využití poznatků moderní fyziky, neurobiologie a neurovědy.

V této souvislosti mě jako autora této práce zaujala čínská obranná strategie, která vychází z dávné historie Válčících států (zhruba 475 př. n. l. – 200 př. n. l.) V tomto období se formovala čínská válečná strategie, která přetrvala až do dnešních dnů a prokazuje svoji životaschopnost. Moderní Čína používá tuto strategii zejména v soupeření se Spojenými státy a nazývá ji "recept na poražení silnějšího protivníka."  Tato strategie sestává z následujících prvků:

1)     Klasické Umění války, jak jej formuloval starověký čínský filozof Sun tzu.

2)     Koncepce š'.

3)     Stratagemy.

4)     Koncepce nazývaná "kyj zabiják".

Česká republika není a vzhledem ke své velikosti nikdy nemůže být světovým hráčem, jakým je Čínská lidová republika. Nicméně, postavení České republiky na neuralgické křižovatce Evropy, nejistá budoucnost Severoatlantické aliance a Evropské unie, nepřetržitý neklid v oblasti Blízkého východu a z něj vyplývající hrozby přímo vyzývají k tomu, abychom se snažili o co nejlepší zajištění po všech stránkách – vojenské, ekonomické, kulturní a jiných. Právě inkorporace prvků čínské strategie v modifikovaném kontextu a měřítku se může ukázat jako velice přínosná.

Vzhledem k tomu, že Česká republika je zemí disponující vysoce vyspělými a pokročilými poznatky na poli přírodních věd se domnívám, že zaměření obranné doktríny tímto směrem by podstatným způsobem zvýšilo, přes její relativní slabost, její obranyschopnost.