Quo vadis Evropo část 1 - Úvod

Úvod

V posledních třiceti letech prochází Evropa dramatickými kulturními, ekonomickými, společenskými a bezpečnostními změnami. Ve Velké Británii, Francii, Německu, Belgii, Nizozemsku, Španělsku, Švédsku a dalších západoevropských zemích dochází k teroristickým útokům většího i menšího rozsahu. Tyto útoky, před třiceti a více lety zcela ojedinělé, se staly již běžnou součástí života Evropanů. V britských městech Rotherhamu, Telfordu, Oxfordu a dalších městech dochází k masovému zneužívání nezletilých britských děvčat příslušníky gangů pákistánského původu, aniž by úřady proti těmto zločinům až donedávna jakkoliv zasahovaly.

K masivnímu nárůstu zločinnosti včetně znásilnění dochází i v dříve idylické a bezpečné Skandinávii a zejména Švédsko již "má tu čest" dohánět v tomto směru země pevně usazené v čele pelotonu.

Velkorysé sociální systémy západních, zejména skandinávských, zemí již neslouží jako záchranná síť pro lidi, kteří se bez vlastní viny ocitli v těžké životní situaci, nýbrž jako zdroj pohodlné a bezpracné obživy pro statisíce imigrantů, kteří nejeví nejmenší zájem o zapojení do pracovního procesu. Typickým příkladem je v současné koronavirové krizi nábor rumunských sezónních zemědělských pracovníků ve Velké Británii, ačkoliv právě Velká Británie má velké množství nezaměstnaných, kteří by tyto práce snadno zastali.

V Norsku tamější privátní sociální služba Barnevernet svévolně odebírá děti rodičům zejména z východoevropských zemí, ačkoliv pro tak drastický zásah do života rodin neexistuje žádný závažný důvod. Jako příklad může posloužit příběh paní Evy Michalákové, které Barnevernet odebral dva syny, kteří jí dosud nebyli navráceni, ačkoliv norské úřady, policie a soudy, neshledaly v jejím případě žádné pochybení a paní Michalákové bylo umožněno nadále pracovat s malými dětmi.

Evropskými městy procházejí průvody příslušníků LGBT komunity za podpory nejvyšších státních představitelů, ačkoliv ještě před 20 – 30 lety by něco podobného bylo zcela nemyslitelné.

Prosazuje se sexuální výchova již od mateřských školek a tím se děti olupují o to nejcennější, co mají a co se jim již nikdy nevrátí – o jejich dětství.

Ne rodinu je nahlíženo jako na přežitý, utlačovatelský a patriarchální útvar, ačkoliv se jedná o jednu z nejcennějších hodnot v životě člověka. A tak bych mohl pokračovat prakticky donekonečna.

Evropa se radikálně mění a není to změna k lepšímu. Jedná se o změnu podstatnou měrou zhoršující kvalitu života běžných občanů Evropy.

Úvahy na téma jak je možné, že progresivní liberálové podporují zároveň islamizaci svých zemí, neomezenou imigraci zejména mladých mužů z muslimských zemí, multikulturalismus, feminismus, genderismus, LGBT, transgenderismus, v poslední době i klimaalarmismus apod. a o tom, jakou a zda vůbec nějakou logiku má současná podpora všech těchto mnohdy navzájem si protiřečících směrů nesených ovšem jednotící ideologií kulturního marxismu neberou konce a kladou více otázek, než odpovědí. Klíčovou otázkou zůstává to, jak je možné, že západní veřejnost zřejmě přijala tuto ideologii za svou a víceméně se s ní ztotožňuje a jak se mohlo stát, že k takovému vývoji došlo.

V nalezení odpovědi je klíč k tomu, jak zlomit tuto kletbu politické korektnosti a obnovit opět sebevědomí původních obyvatel Evropy. Obrana tradiční evropské společnosti a tradičního evropského způsobu života není problémem technickým nebo technologickým. Jedná se výhradně o problém politický, sociologický a psychologický.

V této práci se zaměřím na kořeny a příčiny tohoto vývoje, zejména na kořeny psychologické a sociální. Nebudu se ve větší míře pouštět do popisu jednotlivých jevů – tyto jevy jsou dostatečně popsány a zdokumentovány v jiných pracech.